Uvedená práce a fotky (dílo), jejímž autorem je Miroslav Suchy, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .
Tak konečně je tu naše vysněná dovolená! Máme víza, máme letenky. Snad dost dolarů, kopie letenek a pasu v tajné kapse batohu. Ty samé kopie Mirek naskenoval a dal do úschovny na internet pro případ, že bychom přišli úplně o vše. Já si lehám na gauč - odjíždíme dvojkovým rozjezdem, to znamená v 1:38. Mirek ani nejde spát a na internetu hltá poslední informace o Indonésii. Stavujeme se ještě u Sucháča na panáka. Samozřejmě zdravotního - Mirka bolí v krku. Takže já si dávám 2 tequily a Mirek svoji jednu kloktá.
Odjez busem do Vídně v 3:00. Jsme tam tedy dříve, než jsme měli být, tj. asi v 5:30. Na letišti snídáme a bojíme se, zda jsme neměli ten let potvrdit. Odbavení, odlet... Na letišti si dáváme do řeči s čechoaustralanem panem Vejvarou a je to milé. Údajně je přímý potomek magistrátního úředníka Vejvary, hlavního hrdiny románu Ignáta Hermanna Otec Kondelík a ženich Vejvara.
| Dobré ráno | Selamat pagí |
| Dobrý den | Selamat siang |
| Dobrý večer/noc | Selamat soré/malan |
| Jak se máte? | Apa kabar |
| Mám se dobře. | Kabar baik. (nebo jenom Baik baik) |
| Kolik toto stojí? | Berapa harganya ini? |
| Tamto stojí 123 456 rupií | Itu harganya seratus dua puluh tiga ribu empat ratus limapuluh enam rupia. |
| Děkuji | Terima kasih |
| Prosím | Sama sama |
| Dobré jídlo | Enak makan |
| Kde je .... | Di mana ... |
| Na shledanou (vy odcházíte) | Selamat tinggal. |
| Štastnou cestu | Selamat jalan |
| Jmenuji se ... | Saya nama ... |
| Jsem z Česka | Saya dari Čeko |
| Jmenuji se ... | Saya nama ... |
| Ne | Tidak |
| Číslovky | 0 nol / 1 satu / 2 dua / 3 tiga / 4 empat / 5 lima / 6 enam / 7 tujuh / 8 delapan / 9 sembilan / 10 sepuluh 11 sebelas/ 12 dua belas/ 13 tiga belas/ 20 duapuluh 30 tigapulug / 100 seratus 200 dua ratus 1000 seribu/ 2000 dua ribu |
Po cca 5 hod. letu máme mezipřistání v Abu Dhabí, kde vystupujeme. Chci si vyfotit letiště, ale stráže mi rázně nařizují schovat foťák. Nejdelší úsek cesty je z Abu Dhabí do TaiPei, kde přestupujeme. Cesta je celá za tmy, takže kromě startu v Abu Dhabí a přeletu zářícího Hong Kongu nevidíme nic. Už nevíme jak si sednout a navíc nefunguje program "interaktive" na malé televizce, kterou má každý před sebou, takže žádná televize ani hra. A navíc je hrozná zima.
TaiPei - zajímavá je hlavně tím, že při přestupu se seznamujeme s 2 páry, kteří s námi jedou už od Brna. Jedni letí do Jakarty a stejný den a stejným letem, jako my, letí zpět. Aspoň si porovnáme zážitky. Druhý pár je Indonésanka a její muž Pavel je Čech. Seznámili se při studiích a mají již rok po svatbě a nyní se letí ukázat rodičům na druhou stranu zeměkoule. Mirek se už doma začal učit Indonésky, tak s nimi piluje výslovnost a od Pavla si na přelet do Denpasaru půjčil učebnici Bahasa Indonesia a zvládl dvě lekce.
Horko. Vlhko a horko. Loučíme se známými a jdeme sami. V noci před odletem se Mirek dočetl, že v Indonésii je problém směnit dolary z roku 1996. Říkáme si že ve městě bude určitě lepší kurz než přímo na letišti, ale nějaké peníze potřebujeme, takže hned na letišti zkoušíme rozměnit jednu stodolarovku z roku 1996. Bez problému nám ji mění, takže to je asi fáma. Jak hluboce se mýlíme máme zjistit později - jak s kurzem, tak s tou směnitelností.
Horko. Vlhko a horko. Nabízí nám taxi za 20 USD/osobou - ha ha ha. Víme z průvodců že se v Indonésii jezdí v levných bemech. Tak jdeme dál. Nikde nic. Jenom horko a pot. Sedáme si unaveně na obrubník a přisedává si k nám taxikář. Po zhodnocení situace, a deseti minutách smlouvání, bereme jeho nabídku - za 60 tisíc rupií do centra Denpasaru. Tam chceme rozměnit větší obnos peněz. Překvapením pro nás je, že větší bankovky mají lepší kurs (normálně to funguje jak velikosti oblečení S, M a L). Náš balík jednodolarovek putuje hluboko do kapes batohu. Banky zde mají do 16.00. Stíháme to do banky 15 minut před zavíračkou, ale ochranka nás už slušně vyhání, že už zavírají. První setkání s gumovým indonéským časem.
V Denpasaru je spousta zajímavých lidí, horko, někde smrádek. Hodnotíme situaci a v Denpasaru se nám nechce zůstávat přes noc a domlouváme se na rychlém odjezdu do Padangbai.
Ovšem to by jsme museli chytnout správné bemo. Jeden se nám nabídnul že nás sveze. Ale za nekřesťanskou (rozuměj neislámskou cenu). Odmítáme a jdeme na stanoviště bemo. Cestou nás chytí náš "známý" a po dlouhé domluvě se dohadujeme na odvozu na terminál Ubung, ze kterého se do Pandangbai dostaneme. Bylo to nepříjemné, mám z toho pocit, že nás chce akorát oškubat. Vcelku oprávněně. Před odletem domů zjišťujeme, že terminál byl za rohem a chvíli nás vozil po městě a předávál si nás mezi svými kamarády. No ale nakonec se do Padangbai dostáváme za cenu 50 tisíc za jednoho. Cesta to je dlouhá. Ačkoliv podle mapy máme projet několika vesnicemi, tak pořád jedeme aglomerací (což je eufemismus pro chýši vedle chýše). Dojíždíme až za tmy. Máme vytipovaný hotýlek z jednoho cestopisu. Tak odmítáme několik naháněčů a ubytováváme se v Kerti Inn (50 tis. rup. za pokoj). Mohl být levnější, ale jsme fakt unavení. Máme za sebou 23 hodin v letadle a probdělou noc před odletem, tak padáme do postele.
Ráno vstáváme se svítáním a v 7:00 jsme na snídani. Obával jsem se Jet-lagu, ale mé propočty, kdy jít spát asi vyšly.
Po snídani se jdeme projít po městě. "Ne nechceme trajekt, tidak transport, tidak všechno."
Rozhodli jsme se dneska vyřešit otázku směny peněz a rozměnit 300 USD a zkoušíme měnit padesátidolarovky (kurz M) serie 1996 o kterých jsem se noc před odjezdem dočetl, že jsou problémové. Fakt jsou! Směnárna u hotelu nám je nepromění. Před nekolika lety se v Indonésii objevilo spousta falešných dolarovek série 1996 a nikdo vám takové bankovky vůbec nepřijme. Letiště podle všeho byla světlá vyjímka. Tak jdeme do banky, které údajně tyto bankovky mění. Další překvapení! Existují dva druhy bank. Místní a mezinárodní. Místní je zřejmě obdoba našich kampeliček a slouží pouze k ukládání a výběr hotovosti. A v Padangbai je jenom jedna banka a, hádejte, není mezinárodní. Ale jeden domorodec si nás z banky odvádí a navrhuje nám, že nám dolary rozmění. Upozorňuji ho, že se jedná o problematickou sérii. Ale to prý nevadí. Několik minut smlouvání a za chvíli máme více než dva miliony rupií v kapse. Jsme milionáři! Jenže za deset minut si nás najde na místním trhu a že jsme ho prý podvedli, že to jsou falešné dolary a že chce své peníze zpět. Na to jsme nechtěli přistoupit mi, protože by to znamenalo jet 30 km do nejbližší mezinárodní banky a zpět. Chlapec se dostavil i se skupinou místních tvrďáků a ukazují si ke kapse s mojí peněženkou. I přes hlasitou gestikulaci a početní převahu (jejich), zůstávám klidný, neboť i ten nejvyšší "hromotluk" je o hlavu menší než já. Situace je ale nepříjemná a nakonec souhlasíme, že to půjdeme vyřešit na polisi (= dva pánové na lavičce před baráčkem u vjezdu k trajektu s 5 kilogramy hodností na hrudníku). Hezky nás vyslechl, ale řekl že nemůže nic dělat. Po dlouhém dohadování jsme mu vrátili rupie a on nám dolary. Jak jsem litoval, že jsem si nezapsal jejich sériová čísla. Za celou dobu jsme se jich nezbavili a když jsem je doma měnil zpět na koruny, tak jsem se docela bál, zda nebudou fakt falešné. Ještě že máme dalších 300 USD v jiné serii, jinak bychom byli v pérdeli.
Půjčujeme si šnorchl, masku a ploutve a jdeme si zaplavat do Blue Lagoon. Zpočátku tam jsme sami s 2 Němkami a přes den se tam otočí tak 10 lidí. S díky odmítáme lehátko (15 tis. rupií) a jdeme si lehnout na písek. Po prvním koupání kupujeme od beach babičky 2 sarongy za 75 tis. rupek (jeden je dražší neb pevnější a lepší batik). Na sárongu ležíme na pláži, v noci pod ním spíme a je povinný do chrámu. Slouží jak ručník nebo podložka pod hlavu. Trošku si myslím, že Dougles Adams nedopatřením zaměnil sarong za ručník.
Koupání je nádherné. Všechny dnešní problémy jsou odpuštěny. Tolik ryb, čtyřzubců, jehel. Dokonce i sépií jsem viděl. O korálech různých barev a tvarů ani nemluvě. Krása.
Obědváme ve warungu na pláži. Super - v hospodách se nesmlouvá, ceny jsou dobré. Dáváme si velmi vydatný oběd (polívka, barakuda s rýží, koktejl z čerstvého ovoce - 40 tis. rupií). Na obědě si povídáme s domorodce, který v bundě a kulichu pozoruje jak se evropani vyvalují na pláži a opalují si své bledé kůže. Od stolu pozorujeme jak prodavačky sarongu vytahují z moře mrtvé prase a zahrabávají ho na kraji pláže. Zřejmě bylo při nějaké slavnosti obětováno a hozeno do moře a proudy ho zanesli k nám na pláž.
Po obědě se ještě potápíme a jdeme domů. Cestou nám holka nabízí další sarong s prvním nástřelem 25 tis. rupek (sic!). Večer jdeme na jalan jalan kolem města. Super okolí. Prvně v životě vidím banánové háje a hinduistické chrámy.
Večer si dáváme lehkou večeři (40 tis.) v restauraci našeho hotýlku a jdeme chrčet. Druhý den plánujeme odjet hned ráno na Lombok.
Ráno po snídani (omeletka s banánem, čaj a ovoce) jdeme do přístavu. V 9:00 chceme stihnout trajekt na Lombok a musíme tam být o půl hodiny dříve. Tím pádem nestíháme hodit pohledy... nevadí. Včera večer se mi podařilo, přes snahy naháněčů, shlédnout oficiální ceník a zjistit, kde je oficiální pokladna, takže odmítám všechny naháněče a jejich přehnané ceny. Až pár metrů před pokladnou mi jeden z nich nabídne lístek o 2 tisíce levnější než je oficiální cena. Jdu do toho. Zaplatíme, borec jde s námi a něco říká hlídači a nás pouští na loď. Trajekt odjíždí trochu později (gumový čas). Seznamuje se na něm dvěma nory, kteří jsou ještě vetší zelenáči než my (chlapec si nechal za 10 dolarů poponést pár metrů batoh). Sedáme si na horní palubu, čehož posléze i litujeme, protože slunce fakt peče a ke konci se přesouváme do chládku spodní paluby. Cesta docela ubíhá.
V Lembaru chceme hodit ještě pohledy a tím máme skvělou výmluvu pro všechny nahaněče a řidiče co se nás snaží "ulovit". Kupujeme si vodu a radíme se o našich dalších plánech. Shodou okolností chlapík v obchůdku dělá treky na Mt. Rinjani. Odváží nas zadara k poště. Tady si dáváme k odeslání pohledy k příbuzným a naprosto bez zaváhání vyplatím požadovanou částku 200 tis. rupií. Až venku si to v hlavě přepočítám a uvědomím si, že i zde jsem měl asi smlouvat (doma zjišťuji že tam nakonec byli známky za polovinu částky). Původnímu řidičovi (který na nás stále čeká) říkáme, že chceme jen do Mataramu. To mu nevyhovuje, ale domluví nám jiný odvoz (za 30 tis. což je zase moc, ale co už...)
V Mataramu, čtvrti Čakra se dostáváme do pravé Indonésie. Nějakou dobu zjišťujeme, kde vůbec jsme. Po chvíli totálního zmatení (samá ulice, motorky, bema, prodavači...) se zorientováváme a vyrážíme k bance. Samozřejmě už zavřené. Cestou potkáváme borca "I know Bratislava" a ukazuje nám místní řemeslný trh (v přízemí textil a nahoře potraviny). Je fakt, že bez něj bychom to nenašli. Pak nám doporučil návštěvu Water palace a pak ubytování v Aya losmen.
Návštěva paláce byla hezká. Ujal se nás průvodce Sabri a vysvětlil nám jeho historii a vůbec všechno. Mj. se dozvídáme, že je hinduista a jeho žena byla muslimka a tak se vyptáváme na různé hinduistické zvyky a tradice a vůbec vedeme příjemnou diskusi. Na odchodu se náhodou připleteme k tréninku kohoutích zápasů (5. násobný vítěz by v případě ostrého zápasu tentokrát zemřel). Na konci prohlídky se se Sabrim domlouváme, že nás druhý den doprovodí i do dalších 2 chrámů a vezme nás na ojeku do Sasak village a pak nás zaveze do Sengigi.
Jdeme se ubytovat do Aya losmen. Po troše bloudění ho nalézáme. Pokoj není nic moc, ale za 35 tis. rupek je to OK. Vlaďku v koupelce okukuje nějaký místní! Večeříme ve výborném warungu za rohem (cca 25 tis. rupií). Večer ve čtvrti nejede elektřina a tak se vracíme potmě. Velký tmě. Což je trošku problém. Ale je to jen kousek. Noc ve městě je hrozná! Jelikož nejde elektřina, nejde větrák! Pečeme se ve vlastní šťávě a dlouho nemůžeme usnout. O půlnoci naskočí elektřina (a větrák), ale začne hrát hudba a vůbec je hluk. Ve tři ráno se navíc začne z koupelny ozývat divný zvuk. Jako když někdo škrábe na dveře nebo se do nich dobývá. Vlaďka se připosraná a skočí ke mě do postele. Asi to bylo nějaké zvíře. V okénku byla síťka, takže ale nevím kudy by se tam dostalo. Vlastně sem připosraný taky a nemám nejmenší chuť cokoliv v noci objevovat. Ráno v koupelce naštěstí nic nebylo. No a ráno nás vzbudili mohamedáni z mešity. Divoká noc!
Vstáváme krátce po šesté, protože si chceme prohlédnout město a trh (obojí je v tuto dobu mrtvé) a jdeme na vydatnou snídani do jediného otevřeného warungu v okolí (v ceně ubytování byl jenom čaj - za tu cenu, co bychom taky chtěli). Paní neumí vůbec anglicky, tak jenom prohodím "Dua té, dua enak makan" a pohladím si břicho. Paní pochopí a zeptá se zda může být "Balines food OK?" "OK." A dostáváme naše první neskutečně pálivé jídlo - mix všeho co je v kuchyni, které nás dojme k slzám. Vlaďka si dává na pití Tea Ice, což je něco jiného než Ice Tea. Tea Ice je totiž normální horký čaj do kterého je namočena tak velká kostka ledu, že se tam ani celá nevejde. O ledu se nedá říct, že by byl křišťálově bílý.
V osm jdeme do banky směnit našich problematických $250. Problém. V bance mění jenom nové barevné dolary. Ty staré vůbec ne. Za staré nám na ulici nabízejí kurs 7500 Rp/USD. Ale na to jim zvysoka kašleme. V 9.00 se setkáváme se Sabrim a jeho přítelem a jedeme na výlet na ojeku.
Odjíždíme se do jediného buddhistického chrámu na ostrově. Nic moc a navíc si ještě spálím nohu o výfuk motorky. Pak přejíždíme do Hinduistického chrámu Puri Lingsar, který je moc hezký hezký a má několik vodních bazénů. Velmi příjemné místo. Nakonec přejíždíme do Sasak Village. Jedná se o domorodou původní vesnici, něco jako živý skansen. Takových je na ostrově více, ale odtud snad Sabri přímo pochází, tak tu každého zná a všude nás provází. Od dívky Any dostáváme ochutnat pražené fazole na banánovém listě, vidíme sušenou kávu i kakao. Dozvídáme se jak se upravuje rýže (rice se výmlátí do padi, to se pomele na bras a až se to uvaří, tak je to nasi - tedy to co my označujeme jako rýži). Zajdeme si pralesní stezkou k potoku, kde berou vodu, perou...
Ze Sasak village jedeme do Sengigi a musím říct že cesta na motorce je velmi příjemná. Jsme více v kontaktu s okolím než v autě. Děti na nás radostně mávají a když chvílemi dosáhneme šedesátky tak nás ovívá příjemný větříček. Sabri nám doporučuje Ray Hotel na kraji Sengigi, který je tak akorát na kraji. Pokoj stojí 50 tis. rupií a dokonce tu mají splachovací záchod!
U vchodu na pláž nás zkouší dva týpci obrat o vstupné na pláž. Vlaďka natvrdo prochází a já zkouším těch pár frází v bahasa co znám. Jeden z nich je Bobi a po půl hodině (a po vykoupání) se seznamuje si s druhým (Rice). Oba jsou velmi fajn a dlouho si s nimi povídáme. Dělíme se s nimi o ananas a banán (ačkoliv má Bobi plantáž ananasu - ale několik kilometrů daleko) a my se zase od nich učíme chytat písečné kraby.
Večer jdeme na procházku po Sengigi a dáváme si koktejl na místě z hezkým výhledem na západ slunce (a odmítáme asi 5 nabídek na hodinky, prstýnky, CD za "special sunset price"). Vracíme se po pláži, abychom vyzvedli zapomenuté tričko. Nacházíme tam Bobiho a Riceho a jejich kamarády jak dělají "barbecue". Pečou na ohni red fish a pijí palmové víno. O všechno se s námi rozdělí a je to moc dobré a samozřejmě velmi "spicy". Jak říkají: "Takoví jsou i lidé. My na Lomboku jsme malí, ale very spicy."
Palmové víno je trochu jak burčák. Ovšem pijeme ho všichni z jednoho kelímku, rybu všichni z jednoho listu rukama. A pak se hraje na kytaru a poprvé si prohlížíme noční oblohu na jižní polokouli. Poprvé ji nezakrývají mraky.
Ráno jdeme na procházku najít jeden chrám, ale nenacházíme ho. Před hotelem se potkáváme s jedním klukem včera od ohně a říká, že nám může zajisti odvoz do Senaru za 200 tis. Zvážíme. Ráno jdu směnit všechny drobné dolary co máme a co nejsou 1996. Před hotelem mi nabízí odvoz další a jednoduše se mi smlouvá, když vím že více jak 200 tis. neberu. Po chvíli souhlasí se 190 tis. Při směně peněz, ale dostávám nabídku na 2 denní trek i s odvozem za (1,3 milionu rupií) a odváží mě zadarmo do hotelu a tam předchozímu řidiči říkám, že nevím zda nevezmu tu novou nabídku. Z toho je tam na chvíli malé pozdvižení a že se mají držet sliby... Nějak je tu najednou moc lidí... Naštěstí mi opět není nikdo výš než po prsa, tak se rozhoduji v poklidu a nakonec si stejně vybírám toho původního co nabízí jenom odvoz.
Máme velké terénní auto s klimatizací a dvěma řidiči (vůbec tu všichni jezdí minimálně ve dvou). Ale jedeme maximálně na trojku a tak 50 km/h. Po dvou hodinách přijíždíme do Senaru. Cestou jsme se ještě stavili na pasaru a bavím trhovkyně svojí bahasa. Řidič nám v Senaru doporučuje ubytování u svého známého, které je jednoduché a čisté. Ale za požadovaných 50 tisíc určitě nestojí. Nahazujeme 40 tisíc a majitel až moc ochotně souhlasí. Sakra!
Krátce se bavíme o trekingu, ale nic z toho, tak se jdeme před večeří projít po cestě do kopce k Mt. Rinjany Trecking Centru a od něj do pralesa najít místní koupaliště (poté se dozvídáme že v tomto období je stejně suché) a končíme v pralese u ohrazené vesnice, kde se cesta větví. Místní kluk buď neumí indonésky (dost dobře možné) nebo je v šoku z toho, že zde vidí bělocha. Tak to otočíme a jdeme zkratkou do losmenu. Cestou vidíme divoké ananasy.
Po návratu se najíme a konečně se dohodneme na treku. Bohužel se nedokážeme zbavit vnucovaného průvodce a nosiče (údajně nutnost) a po velmi, velmi dlouhém váhání souhlasíme s nabídkou 1,5 milionu za tři dny a dvě nocy trekingu. A jako bonus nebudeme platit dnešní ubytování a večeři. Vyrážíme zítra ráno v 7.00 hodin.
Večer jdeme ještě na jalan-jalan kolem zavlažovacího kanálu. Potkáváme opice a štěkající psy. Cesta končí - je utrhlý svah - a my se neodvažujeme to obejít po nebezpečně vyhlížející obchůzce a vracíme se kolem štěkajících psů a po schodech vystoupáme do strmého kopce a skrze chýše místních se vracíme zpět k silnici a civilizaci v podobě "luxusních" losmenů. Tedy vzhledem k jejich vlastním chýším.
Právě jsme se vrátili z Mt. Rinjany a jsme velmi utahaní, ale popořádku:
Vstáváme v 6.00 a snídáme palačinky a čaj. Seznamuje se s našim průvodce Samem a nosičem Lisem. Původně jsem si chtěl vzít od nosiče nějaké věci, ale má to úhledně zabalené, to to nechávám být. Bemo, které nám přivezlo průvodce a nosiče nás popoveze dalších 500 m k Rinjany Trecking Center. Tady se zapisujeme a jdeme nahoru.
Cesta mírně stoupá a jde se velmi lehce a rychle. Do POS1 se dostáváme již lehce znaveni (já trochu hůře, průvodce má obavu zda to zvládnu - pozn Vl.) a cesta začíná být více s kořeny a více prudká. Potkáváme pár skupinek v protisměru. Jednoho člověka se z legrace ptáme jak je to daleko. Říká: "To není daleko. To je totiž kurevsky daleko" a na tváři se mu mísí škodolibá radost s lítostí. V POS2 se zdržujeme asi 1 hodinu a Lis nám dělá oběd rýži s čímsi. Nechybí ani polévka. Ovšem na skupinku Němců, které nosiči táhnou i židličky na sezení, nemáme. Do POS3 se držíme času z map a spíše jsme o něco rychlejší.
Čím více stoupáme, tím je cesta prudší a jsou přes kořeny. Každou chvíli si dáváme pětiminutové zastávky na vydýchání a láhve s vodou v nás mizí rychlým tempem. Z POS3 na okraj kráteru jdeme velmi pomalu (4 hodiny). Cesta je nechráněná, takže jsme pod přímým sluncem (do POS3 se jde pralesem v příjemném stínu). Navíc je cesta velmi prašná. Sopečný prach je místy až po kotníky. Děláme velmi často krátké přestávky. Konečně dosahujeme okraje a kocháme se pohledem na kráter ve kterém se převalují kusy mraků. Nádhera! (U mě skoro slzy pozn. Vl.)
Děláme fotky a jdeme večeřet (rýže a nudle, volská oka, zelenina, durianové placky, čaj)
Ráno vstáváme s úsvitem. Po snídani se vydáváme na cestu ke kráteru. Sam zůstává u stanů a jde s námi jen Lis. Začíná totiž Ramadán a Sam se postí (kdyby šel, tak by nemohl) a Lis není tak dobrý muslim jako Sam, tak jí a pije. Cesta je velmi úzká. Někdy bych ani nemluvil o cestě. Mám velký strach, že někde uklouzneme nebo se pod námi utrhne nějaký kámen a spadneme dolů. Moc velký problém by to nebyl. Po 2 hodinách přicházíme dolů k jezeru. Jdeme deset minut po pěšině kolem jezera k místu, kde se jezero v období dešťů vylévá z kráteru.
Scházíme pár desítek metrů nížeji a objevují se horké prameny. Zatímco Lis na druhé straně nabírá vodu (jediné místo na Rinjany, kde je pitná) zkoušíme teplotu. Voda je velmi horká. Tipuji tak 60 stupňů Celsia. Určitě bych do ní nevlezl. Scházíme ještě níž, kde je voda chladnější a tam se koupeme. I tak je dost horká a celý se do ní ponořím jen na chvíli. Ale relax je to příjemný.
Lis nám mezitím dělá oběd - rýže se zeleninou, kečupem, smaženým kuřetem a rajčetem. A samozřejmě čaj. Vůbec nevadí, že se jedná o stále stejný nálev. Celkem budeme mít minimálně osm nálevů z jednoho pytlíku.
Po obědě se vydáváme nazpět. Chyba - plný žaludek hodně táhne dolů. První půlka je velké utrpení. (Mám fakt velkou krizi a myslím, že tu chcípnu. Děs. pozn. Vl.) Druhá půlka je lehčí a už "jen" nebezpečná. Za dvě hodiny jsme nahoře. Balíme věci co jsme zde nechali a po krátkém odpočinku vyrážíme ještě na POS3, kde přespíme. Cesta dolů je ještě horší než nahoru. (Ale ne tak, jak jsem čekala, takže frčíme dolů. Pozn. Vl.). Jemný sopečný prach je vysoko nad kotníky a každou chvíli nám na tomto sypkém povrchu podjede noha. Začínají mě hodně pálit šlapky a hodně zaostávám za ostatními. Na POS3 zjišťuji, že jsem si prodřel na pravé noze ponožku a mám tam díru velikosti dlaně a na každém palci mám veliký mozol.
Chvíli před setměním si dáváme večeři (opět velmi vydatnou) a usínáme. Před tím ještě musíme vše zabezpečit před opicemi a myšmi. Obojího je zde plno. O divokých psech nemluvě, ale ti nejsou agresivní.
Vl: Ješte po očku sleduju Sama, jak se modlí, kakám u lesa. Po sestupu Mirek spí a tak jsem pověřená hlídat zásoby před opicemi - oba průvodci jdou zatím pro vodu.
Vstáváme chvíli po šesté, dáváme si palačinku s banánem a kolem sedmé vyrážíme dolů. Cesta je náročná, ale už ne tolik jako nahoru na POS3. Ubíhá to docela rychle a najednou jsme na POS2 a za chvilku na POS1. Tam si dáváme ananas a sušenky. Je to za námi ani nevíme jak. Cesta banánovým háje se mi zdá delší než nahoru. Vidíme spoustu motýlů.
V Homestedu padáme - pijeme a odpočíváme. Dáváme se do řeči s Rakušankou, která je tu s Indonésanem - takže je to pro ni všechno levnější. Využíváme ji (nechtěně) i při cestě k vodopádům - kdy se nám díky přítomnosti Indonésana nikdo nenabízí jako "guide". Vodopády jsou fajn. Mám ale odřené obě paty a Mirek puchýře na palcích - takže se ani nesnažíme najít ty druhé vodopády.
Do ... Přijeli další Češi. Už jsme je viděli předtím na trajektu na Lombok. Jsou fajn - hodně zcestovalí, starší manželé. Dávají nám rady ohledně cen dopravy. (Bemo do 12 tis. do Bayamu a 30 tis. z Bayamu do Bangsal - za OBA!). Večeříme společně v jedné restauraci s vyhlídkou do údolí.
Ráno se loučíme s novými známými - oni jdou na Rinjani a my vyrážíme do Bengsalu - přístavu odkud se vypravíme na Gili - stále nevíme na jaký!
Včera nám nabízeli ojek za 120 tis. (po smlouvání); protože jsme se poučili, víme že to jde mnohem levněji. Nakonec dnes přijímáme ojek za 20 tis. do Bayamu. Bez helem a docela rychle frčíme indonéským venkovem, necháváme se vysadit u zastávky publicu. Čekáme ještě více než půl hodiny až přijde více lidí. A pak už si to drkotáme směr přístav. Rychlost málokdy překročí 10 km/h. Jede s námi mladý pár s úplně malým miminkem - tipuji tak tři dny staré
Dojíždíme do Bengsalu a vyrážíme k přístavu. Cestou nás ještě zastavují zaplatit "goverment tax". Chtějí 2500 Rp; na lístečku je 600 Rp. Mirek dává 2000 Rp a čeká; dívá se na lístek. Úředník také čeká. Pak se zasmějeme a jdeme.
V přístavu nám všichni chtějí prodat lístek. Kráčíme ale neomylně k oficiální budově. Tam kupujeme "publik" za 8000 Rp/os. a čekáme - na stejný ostrov si musí koupit lístek ještě cca 10 osob. Mirek mezitím koupí nejdražší přívěsek na Lomboku - za což nejsem ráda, protože máme trochu omezený rozpočet. Usmíří si mě ale banánem.
Mirek: Po asi hodině čekání se skládáme do lodičky. Po nějaké době se podaří i nahodit motor a vyrážíme přes průliv směr Gili Trawangam. Vlny jsou hodně velké, vahadla se plně noří do vody a hned se zase objevují vysoko nad vodou. Pravidelně se o loď roztříští větší vlna a všechny v lodi zasáhne sprška vody. Všechno co máme na sobě je za chvíli mokré. Konečně přijíždíme a vyskakujeme do příboje na pláži.
Jdeme po pláži na sever a sondujeme ceny ubytování. Vše je tak na 150 tis. Nejníže se dostáváme u Coral Beach na 75 tis. Ale od jednoho řidiče cidoma se dozvídáme že Nasa Tiga na úplném severu má pokoje za 50 tis., tak honem tam. Je pravda že je to trochu odlehlé a když míjíme místní diesel elektrárnu, tak pochybujeme jestli jsme to náhodou neminuli. Ale není to ani 5 minut cesty a těsně před Nasa Tiga je Café Windy a nabízí nám bungalov za 40 tis. Sice je sem trochu slyšet generátor elektřiny pro ostrov, ale my to s radostí bereme.
Je tu hezky a majitel je super rastafa a dobře hraje na kytaru. Jdeme se hned vykoupat. Jak horká vana! A ten jemný píseček! Na pláži je spusta úlomků korálů. Dáváme si zde výborné jídlo (Gado-gado a Quyan s nasi) a jdeme se projít na hlavní pláž a bereme si sebou špinavé prádlo, které si necháváme u jedné Loundry vyprat. Na mnoha místech tu je internet. Sice tu za broadband považují i 64 kbps, ale je tu i satelitní připojení.
Dnes je výjimečný den - ke snídani není banánová palačinka, ale toast (se sýrem)! Po snídani se půjčujeme šnorchly atd. a jdeme to tu prozkoumat. Je odliv a dá nám trochu práci se dostat do vody. Je hrozné šlapat po korálech. Ponor každopádně stojí za to. Korály nejsou tak barevné, jako byli v Padagbai, ale ryby jsou tu nepřekonatelné. Hrozně moc a různé druhy, velikosti a barvy. Najednou vidíme i obrovskou želvu! Plaveme s ní, potápíme se k ní... Už si umíme představit jak pluje Átuin vesmírem...
Je docela silný proud, dá nám docela zabrat, než doplaveme tak kam chceme. Po čase si dáváme pauzu, relaxujeme na pláži, obědváme super zeleninovou polévku. A po "o" znovu do vody. Tentokrát je víc vody, tak to jde lépe. A znovu ryby, korály, mušle a znovu želvy! Postupně vidíme asi 3; na jednu si sáhnu. Je obrovská, má tak 3/4 metru! Doplavali jsme docela daleko, tam kde je několik lodí - říkáme si, že tam asi nejsou jen tak - a je to tak. Protože je tam chladnější voda, ryby se tam chodí krmit... Je to nepopsatelně krásné!
Mirek: Při cestě ke břehu dokonce vidíme jedovatou "Tiger Fish". Vlaďka na okamžik zahlédne obrys nějaké hodně velké ryby - snad žraloka - ale ta hned zase mizí. Později se dozvídáme, že tu je opravdu spousta žraloků (žádný strach neboť býložravých).
Večer se kocháme neskutečně kýčovitým (= hezkým) pohledem na západ slunce za G. Anung na nedalekém Bali.
Vlaďka: Ráno se budíme se švábem v moskytiéře, ale nerozhází nás to - už jsme jich tu pár viděli.
Snídáme toustíky a jdeme se projít okolo ostrova. Celé severní pobřeží je pusté, chstá se stavba nějakých bungalovů, ale kde nic tu nic. Je daleký odliv, tak jsou korály obnažené. Není to extra pohled a taky se přes ně špatně chodí do vody. Chvíli jdeme i po korálech a z pod nohy mi vyjede takový had! Něco jako úhoř. Vedeme pak velice zajímavou debatu na téma "vodní hadi jsou nejjedovatější".
Pak už celkem nic zajímavého. Jedna mrtvá ryba na pláži.
Oba nás překvapilo, že jsme "nezahýbali" a pořád jsme šli rovně po pláži a najednou jsme přišli zpět k hlavní pláži a k přístavišti (kde jsou masňácký hotely s bazénama). Blahořečíme si, že jsme se vydali na severní stranu, která je mnohem klidnější - tohle by nás dost odradilo.
Na pláži si dáváme luxusní oběd a dokončujeme obchůzku ostrova. "Doma" se do večera je válíme na pláži. Střídavě lehátko a střídavě vodička. Trochu se bavíme na účet několika nově příchozích co si půjčili potápěčské ABC a snaží se jít pozpátku v ploutvích těch 50 metrů přes útes. Ale i oni časem zjistí, že je možné plavat ve 30 cm hluboké vodě! Večer plánujeme další postup. Ale moc chytří z toho nejsme.
Vlaďka: Po snídani se loučíme s Windy a odcházíme do přístavu na public. Ani tentokrát nemáme štěstí. Čekáme dvě hodiny a stejně to vypadá, že dnes už se loď nenaplní (jedna už ráno jela a ujela asi před půl hodinou). Tak se všichni skládáme na zbytek osob, které tu nejsou. Jedeme ještě vychytanější lodičkou než na Trawangan (nemá vahadla). Houpe to jen zkraje, pak je plavba klidná.
Jede s námi indonéský kluk - jede do Mataramu - tak to máme snazší. Cesta (i placení) probíhá jednodušeji, než jsme si mysleli. V Lembaru trochu hledáme vstup do přístavu a pak pokladnu, šťastně se ale naloďujeme a ve 13.40 vyplouváme
Mirek: Mě už na Trawanganu začlo trochu pálit a slzet oko. Cesta to dělá jenom horší a tak si nasazuji brýle. Už si toho slzení všimla i Vlaďka. Od nalodění v Lembaru už začíná být bolest vnitřního koutku oka docela silná. Sáhnout si na místo způsobí palčivou bolest. Nejdříve přemýšlím zda to vydržím až do Čech, ale asi za hodinu zjišťuji, že to nevydržím a že na Bali vyhledám doktora. Trochu se toho bojím. Ale najednou jsem si trochu popotáhl (silněji vdechl nosem). Něco drobného jsem ucítil v krku a bolest naráz zmizela a už se nikdy neobjevila. Dodnes si myslím, že se mi nějak dostalo zrníčko rýže do nosního kanálku. Ale pravdu už asi nikdy neodhalím.
Vlaďka: Plavba probíhá klidně, dáváme si pálivou rýži, hrajeme piškovorky, pozorujeme nějaký (asi) závod plachetnic. Taky mě Mirek školí ve výpočtu vzdálenosti.
Padangbai je na dohled, když náhle zastavuje - čekáme na to až z přístavu vypluje trajekt. Čekání je nakonec asi 3/4 hodinové. "Znepříjemňuje" nám ho ohromně tlustý indonéský chlapeček, který tam furt řve, lítá, plive, vykřikuje nějaké anglické nadávky a pozoruje, zda ho sledujeme. To vše s tichým úsměvem rodičů. Toho jsme si všimli už ze začátku - indonésani děti milují. Nikdy jsme neviděli, že by zvýšili na dítě hlas. I na cizí děti se smějí.
V Padangbai se chceme ubytovat jinde než před tím - ať vyzkoušíme něco nového. První tip je ale drahý - cca 80 tis. Jdeme dál, kde nás odchytává sympatická holka. Říkáme, že sháníme něco do 50 tisíc. Vede nás do boční uličky, do móc krásného ubytka se splachovacím(!) záchodem. Bereme to hned. Je to zatím nejhezčí místo, kde jsme spali. K sympatické slečně se po té vracíme ještě i na večeři (oba si dáváme rybu). A jdeme na net. Chceme potvrdit let - to se nepovede. Mirek má tendenci kontrolovat nějakou svoji práci, naštěstí to nejde
Mirek: Ráno si uděláme plán, jak pojedeme hezky za levno a jak budeme smlouvat, ale jen vyjdeme do ulice, já kývnu na první nabídku na transport do Goa Lawah za 20 tisíc Rupií :( Ani si nestihneme koupit vodu a už jedeme...
Goa Lawah je takové pidi místo. Chrám je malý a půlka se navíc opravovala. Jeskyně je takový větší výklenek ... ale totálně přecpaný netopýry (aneb jak říkal mnich znalý čeština "netopes"). Každý kousíček místa je obsazený a visí tu nějaký netopýr a občas přeletí zleva doprava a zpět. Za soumraku to tu musí být děsivé.
Pokračujeme dál publicem go Gianyra (20 tis. za oba) a tady se necháváme přemluvit zna přímé bemo za 20 tis. do Ubudu. Tady si necháváme v jedné cestovce potvrdit letenky (20 tis.) a vydáváme se hledat ubytování směr Monkey Forest Rd. Nejdříve nemají místo, pak mají ale je to moc komfortní (90 tis.). Jdeme dál. Ale to už se nás ujímá naháněč, že má levné ubytování za 50 tis. Kousek pod fotbalovým hřištěm nás vede do bočních uliček, které bychom v životě sami nenašli a na konci uličky je Keri Bali Inn. Pokoje jsou krásné, tak není co řešit. Horní mají výhled na rýžové pole, ale taky jsou o 20 tis. dražší. Stejně budeme většinu dne pryč.
Jdeme na procházku vyznačenou v Lonely. Hned z kraje se zastavuje v Puri Lukisan muzeu, kde jsou vystavena "moderní tradiční díla" jak od známých umělců, tak i od místních (Barnet, Lempad). Pokračujeme v procházce, ale místo 5 km jdeme minimálně 10 km. Možná i více. Sice vidíme krásná rýžová pole a jdeme přes pochybnou bambusovou lávku, ale po delší době oba začneme pochybovat o správném směru a chystáme se obrátit. Ale kupodivu jdeme dobře. Objevujeme další bělochy co jdou stejnou trasu a my jsme, dle nich, skoro u cíle. My je varujeme před odlišností měřítka mapy.
Vstupujeme do Monkey Forest z jihu, což má tu výhodu, že zde neplatíme vstupné neb z této strany s turistou nepočítají. Nejdříve to vypadá na rychlý průchod neb Vlaďka má z opic strach. Ale nakonec to není vůbec hrozné, tak se tu chvíli zdržíme a pozorujeme. Jedna z cestiček v lese vede dolů z kopce. Údolí je překvapivě velmi hluboké, dole teče potůček a jsou tu zajímavé skulptury.
Než znaveni dorazíme do hotýlku, tak si ještě na druhý den objednáváme výlet "Coach Guide Tour". Večer si obejdeme pár bloků s obchůdky a večeříme v zastrčeném warungu, kde obsluhují dvě děti, kterým není dohromady ani 20 let.
Vracíme se kolem fotbalového hřiště, kde probíhá nějaké promítání k probíhajícímu "Writers and Readers fest.", tak se zde zastavujeme a zjišťujeme, že zde zřejmě bude i stínové divadlo. Po hodinovém dokumentu o smrti Lempada to vzdáváme a jdeme spát. Čehož posléze litujeme, protože pak slyšíme do noci - stínové divadlo probíhá.
Ráno vyrážíme si hrát na turisty a jedeme obkroužit pamětihodnosti s hlavním cílem Batur/Besakih. Začínáme v Goa Gajah. Jeskyně (v níž je překvapivě horko) a chrám spíše nic než moc. Ale údolí kolem říčky je krásné. Zejména teď ráno, kdy jsme tu úplně sami. Tady v Indonésii je vůbec všude hezky nejvíce ráno - nejsou turisté, není opar, nejsou mraky...
Pokračujeme ke chrámu svatých pramenů - Tirta Empul, kde jsme viděli obřadně se umývat i nějaké bělochy, kteří znali obřad. Odtud jsme jeli na farmu provozující agroturistiku. Viděli jsme zde růst vanilku, kakao, kávu, papayu, ananas, kmín a mnoho dalšího. Zrovna tu pražili a drtili kávu, tak jsme ji ochutnali. Stejně tak i horkou čokoládu a čokoládové kafe. Nějaké tyto věci jsme si i koupili i na doma.
Dále jsme pokračovali na vyhlídku na jezero Batur a sopku Mt. Batur. Udělali jsme pár fotek a pokračujeme dál. Mít tak dva dny tak by tady mohl být zajímavý trek.
Vlaďka: Bylo docela zataženo a výhledy nebyly nic moc. Pokračujeme a zastavujeme na jídlo. Už to, že si nás řidič přiváží až před vchod, kde se klaní celý personál nám přišlo poněkud podezřelé. Po té co nás číšník usadí si vybíráme pití. Oběd je formou bufetu. Ovšem celou dobu myslíme na to, jaký budeme mít účet... no ... 168 tisíc! Páni, to je nejdražší jaký jsme kdy měli. Jsme z toho trochu zaraženi, protože jsme definitivně "over budget". V takové náladě přijíždíme k Pura Besakih. Jsme teoreticky připraveni od řidiče a víme, že na průvodce musíme kašlat. Nátlak, který tam ale zažijeme nemá obdoby. Já jim utíkám, jdu sama. Mirek je totálně zhnusen a ani nechce jít nahoru. Po chvíli se tam potkáváme, protože ho "průvodci" vyštvali. (pozn. Mirek: každou chvíli se mě někdo chodil ptát jestli nechci dovnitř, jestli sem tu už byl, když tam nechci a proč tam nechci a že zrovna on mě tam vezme, že není průvodce, že za to vůbec nic nechce, jenom malý příspěvek, jinak to je úplně zdarma, a jestli teda už chci dovnitř, a proč tam nechci...). Výhled i chrámy jsou krásné. Probíhají zrovna i nějaké obřady. Líbí se mi, že chrámy v Indonésii nejsou jen atrakce pro turisty, ale že žijí a stále slouží k původním účelům.
Po Pura Besakih nás čeká už jen Klung Klug (Semanapura), kde je soudní palác s vymalovaným stropem, kde jsou znázorněny tresty hříšníků v pekle.
A to byl konec výletu. "Doma" jsme přepočítali peníze a zjistili, že jich máme ještě spustu na utrácení! Tak jsme hned naplánovali večer představení. Ale ještě před tím jsme si dali krutě pálivý nasi campur. Tanec "kecak" je zajímavý, ale hned za zády nám projížděla auta, která velmi hezký dojem trochu rušila. Vrcholem představení je chození (údajně v transu) po žhavém popelu (hořící slupky od kokosu).
Vlaďka: Poslední den jsme se rozhodli strávit nakupováním a flákáním. Po snídani jsme se vydali na trh. Hned vedle je ale Ubudský palác, tak jsme neodolali a nakoukli. Bylo to tam moc hezké - pavilony a zahrady. A zase - jako by tam někdo bydlel... Po té jsme se vydali do Agung Rei Museum of Art. To je typově podobné muzeum jako Puri Lukisan, ale mnohem rozsáhlejší!
Prohlídka nás trochu unavila, tak jsme se stavili v zastrčeným obyčejným warungu, kde měli suprový nasi kampur i goreng. Bylo fakt velké vedro, jdeme tedy "domů" si na chviličku odpočinout. A pak zpátky na trh. Odpoledne jsou prodejci nějací agresivnější. Ke svým stánkům nás doslova tahají za ruce. Není to moc příjemné. A už stejně máme vše, co jsme chtěli.
Drobnějších příhod máme více - Mirek by mohl vyprávět, jak mu cestu z krámku zastoupila droboučká Indonésanka s ohromným břichem (čítám tak 8-9 měsíc) a nepustila ho dokud mi nekoupil kalhoty. (čííp prajs, mister. Gud for jú, gud for míí, jéés)
Odjezdový den - ráno balíme zbytek věcí, snídáme a jdeme utratit poslední peníze. Objednali jsme si odvoz v CK - pro jistotu. Nechceme riskovat, že se nedohodneme na jiné dopravě, nebo že se bemo cestou zpozdí a my kvůli pár rupiím zmeškáme letadlo za tisíce korun.
Nakonec máme dost velkou časovou rezervu. Na letišti v Denpasaru se díváme na nějakou indonéskou telenovelu, hrajeme piškvorky. Pak se jdu ještě projít ven a dávám si poslední nasi goreng. A pak už check in. Za ním se potkáváme s párem z prvního dne a vyměňujeme si zážitky. A odlet. Selamat gal Bali.
Uvedená práce a fotky (dílo), jejímž autorem je Miroslav Suchy, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported .